Moje hlava se podobá basketbalovému míči, tvrdá a dutá. Myšlenky si v ní běhají sem a tam a postupně unikají ven jak ten vzduch v gumové kouli. Mračím se i když vím, že genetické sklony k vráskám se mi nejspíš nevyhnou. A pak si říkám, co mi vlastně je?
Zítřkem se ze mě stává vdova. Alespoň to byla první myšlenka co mě napadla u toho když jsem se chystala na zítra do práce. Černý outfit a dokonale vyžehlené vlasy. Mani-pedi chvilka. Pětiminutová maska na obličeji a bělící zubní pasta. Zítra je poslední den, který spolu strávíme jako kolegové. On a já. Možná poslední den, kdy budu mít možnost se ho dotknout víc než jen letmým splynutím rukou. Pocity? Velice zvláštní. Elán? Vůbec žádný. Nespavost? Ta se dnes rozhodně projeví.
Jak zdánlivě stejné příběhy mohou dopadnout tak odlišně. A nebo bych měla zase zůstat u klasické věty "nikdy neříkej nikdy"? Návštěvník co je na mém blogu poprvé a toto je první článek, který čte musí být značně zmaten. Pokud vás to ovšem potěší, tak nejste o nic víc zmateni než já sama.
A dost už. Pro dnešek se přestanu unášet pocity zvláštními a ne příliš pozitivními. I když při představě, že mé pravidelné dávky dokonalého sexu spojeného s dlouhým povídáním a dávkou alkoholu hezky do nálady jsou u konce mi opravdu běhá mráz po zádech. Nejsem ten typ co hned někomu skočí do postele (vždyť i jemu trvalo dva roky než mě tam dostal) a tak se obávám, že tahle "pauza" nebude zrovna krátká. Jak dlouho vydržíte bez sexu? Je to přece normální fyziologická potřeba. Neříkám, že to musím mít každý den pětkrát, ale alespoň jednou týdně, to je podle mě normální průměrný standart.
Ještě je tady jedna varianta. A to ta, že by beze mě nevydržel a i přes větší vzdálenost a značné komplikace mě prostě musel vidět. Ale to už zní jako pohádka a o tom přece tento blog není. Jde o realitu. A tak se do ní jdu ponořit a možná taky zkusit usnout.
Lo
Žádné komentáře:
Okomentovat