Když jsem začala nedávno psát tenhle blog, bylo to asi půl roku nebo víc co jsem si užívala milostných hrátek. To, že to nebylo s přítelem a že to nikdo nesměl vědět dělalo zajímavé zážitky ještě mnohem pikantnější a zajímavější. Pak mě napadlo zdělit to síti. Sice anonymně, ale prostě někde vyjádřit své myšlenky a třeba vyslechnout rady cizích čili objektivních osob. Teď se to nějak zvrtlo. S přítelem jsem se rozešla. Takže sice milenecký vztah udržuji dál ovšem už to není tak zajímavé když nikoho nepodvádím. Zní to opravdu příšerně. Ne. Nejsem takový strašný cinyk. Jen se nedá přesně slovy vyjádřit co cítím. A teď je tu ta věc. Buď jsem ledová královna, která po rozchodu nepláče se zmrzlinou v posteli u Hříšného tance, nebo jsem šťastný člověk a moje rozchody zatím vždycky tak nějak postupně přijdou. City postupně ochabují a není to nic náhlého, proto mě to nijak extra nerozhází. Je mi fajn. Nemám potřebu okamžitě ničit všechny fotky a vzpomínky na společné zážitky. Jsem šťastná. Jsem ráda, že zítra můžu bez výčitek s klukama do baru na hokej a taky můžu do práce chodit častěji. Jsem člověk co potřebuje svobodu. Jsem žena s mužským mozkem.